Hromový kopec

Nevím, co mě to napadlo. Nevím, proč jsem to udělal. Ale stalo se a nedá se to vrátit.

Byla hustá, těžká noc. Nebo spíš hustá a těžká tma uprostřed té noci. Pršelo a z velké dálky se ozývaly hromy. Byl jsem na venkově a miloval jsem pozorovat tamní hvězdnou oblohu. Neznesvěcená světelným smogem města, zářívala tisíci drobných hvězd od jednoho obzoru k druhému. Ale tentokrát ne. Tentokrát byla obloha zatažená temnými mračny, z nichž se sypal řídký, těžký déšť. A ten měl sílit. Přesto jsem se rozhodl vyjít ven a zapálit si cigaretu.

Plán byl jednoduchý. Vylezu z malého dřevěného stavení, v němž jsem tehdy prodléval, projdu bránou v drátěném plotě a vyjdu na silnici. Úzkou venkovskou silnici vedoucí odnikud nikam, kterou střežil sluncem vybledlý dřevěný králíkodlak. Zastavím se pod stromovou alejí a zapálím si cigaretu. Tentokrát ji nebudu balit jako obvykle, neboť mi došel tabák a v tomto zapadákově mají pouze krabičkové cigarety. Tak tedy

zapálím si cigaretu, rychle ji stáhnu uprostřed sílícího deště a zase se vrátím. Co by se mohlo pokazit? Nu, pokazilo se úplně všechno.

Tak jak jsem si za těch pár dní uvykl, opustil jsem drobný dřevěný domek, potichu došel až ke staré bráně, jejíž poloviny už tak úplně nezapadaly do sebe, otevřel její provizorní zámek a vyšel ze zahrady skrápěné deštěm. Otočil jsem se a v okolní tmě chvíli zápolil se značně punkovým mechanismem, až se mi podařilo bránu zase zamknout, dá-li se tomu tak říkat. Po krátké kamenité příjezdové cestě jsem došel až k silnici, zastavil se u té dřevěné obludnosti a vytáhl krabičku s cigaretami.

Zvláštní, proběhlo mi hlavou, neotočil jsem štěstíčko. A to už v té době z krabičky zmizely minimálně dvě cigarety. Rychle jsem tedy jednu vytáhl, otočil ji a filtrem dolů zase vrátil do krabičky. Snad si toho Štěstěna nevšimne, říkal jsem si. Nato jsem vytáhl jinou nikotinovou milenku a vstrčil si ji do úst.

Chtěl jsem cigaretu zapálit, ale v tu chvíli se noční obloha rozzářila. Nad obzorem přímo přede mnou sjel do země nádherný blesk zlatavé barvy. Ale za nějaké dvě vteřiny už byla zase tma. Naprostá, neprostupná tma, jíž se musely mé oči znovu dlouho přizpůsobovat. Déšť mi bušil do kapuce a já levou rukou chránil cigaretu, aby nezmokla. V pravé jsem držel zapalovač a pomalu ho přibližoval k ústům, zatímco jsem si užíval déšť a dozvuk estetické dokonalosti blesku ještě trochu uchované před očima. Jenže

pak uhodil další. Tentokrát byl klikatější a klesal více zešikma. Ale místo, do něhož se zabořil, zůstávalo stejné jako u předchozího. Zalesněný kopec kdesi v dálce, jehož vrchol se bleskům zřejmě zalíbil. Pokládal jsem to za náhodu, ale pak jsem škrtl zapalovačem a seznal, že stihl během mého zadumání nabrat vodu a nyní nechce hořet. Zkusil jsem posunout onu regulovací páčku co nejvíc doprava, jak jen to šlo, ale pořád neškrtal. Poněkud zoufale jsem si povzdychl a zasunul zapalovač zpátky do kapsy. Vyndal jsem druhý a pozvedl ho k ústům, jenže

v té chvíli sjel do země třetí blesk. Tentokrát více zprava a byl o něco zelenější. Ale místo, do něhož uhodil, bylo stejné jako u dvou předchozích. To už nemohla být náhoda. Nahoře na tom kopci musí být něco, co blesky přitahuje. Ale co by to mohlo být? Odpověď jsem samozřejmě neznal, ale chtěl jsem ji znát. Přemítal jsem, mám-li se vydat ve vydatném dešti jenom v kroksách prozkoumat vrchol kopce, jejž obklopovala ta nejhustší bouře, ale než jsem se stačil rozhodnout, uvědomil jsem si, že mám v ruce zapalovač, a škrtl. Ale

samozřejmě nehořel. Nabral vodu během mého zahloubání stejně jako ten předchozí a já opět neměl čím si zapálit cigaretu. Už jsem měl jen jeden a nebyl čas riskovat. Buď zjistím, co na tom kopci je, a budu si moct v klidu zapálit, anebo se zarazím během používání posledního zapalovače a můžu se s cigaretou rozloučit. Volba tedy byla jasná. Projdu sílícím deštěm do jeho největšího epicentra a zjistím, co blesky přitahuje. A pak si konečně v klidu zapálím s vědomím, že všechny záhady jsou vyřešeny.

Prudký nečas mi bušil do hlavy, byť vítr nebyl cítit téměř žádný, boty se mi plnily vodou a nohavice už jsem měl dávno promočené. Cigaretu jsem strčil do jediné kapsy své zpola rozhalené košile, zpod níž na svět hleděl kovový Ouroboros. Pokládal jsem ho za svůj talisman, ale ten z talismanů, který měl fungovat nejvíc, byl nyní k ničemu, protože jsem štěstíčko neotočil hned a před tímto úkonem si už zapálil. Ale nedalo se s tím nic dělat. Dlouho jsem neměl cigarety z krabky a na tenhle rituál jsem v první chvíli dočista zapomněl.

Čím dál jsem šel, čím víc jsem se přibližoval k temné siluetě kopce přede mnou, jež chvílemi jasně vystupovala proti obloze ozářené dalšími blesky, tím silnější byl déšť a tím méně jsem přes provazy kapek a tmu viděl kolem sebe. Boty mi podkluzovaly v bahně a mokré trávě nesečené louky a nohy mi klouzaly v botách nevhodných pro takovýto terén. Svah přede mnou postupně stoupal, až nabral téměř nevyjdutelného sklonu, takže jsem se musel kus cesty vrátit a dál pokračovat skrze drobný houf stromů, jejž bych nenazval lesem, a za chůze se jich přidržovat, abych nespadl a nesjel z kopce společně se sílícími stružkami černého bahna.

Jediné, podle čeho jsem se v té těžké vodní tmě drtící mé tělo svými neustálými nárazy mohl orientovat, byly zběsilé záblesky sjíždějící z oblohy do země tam vpředu nade mnou a otřásající celou oblohou svými stále hlasitějšími ranami. S každým dalším úderem jsem byl blíž a jejich světlo se mi tím intenzivněji propalovalo do sítnice. Každý další hrom mi útočil na uši s větší silou než všechny předchozí, až nastal moment, kdy mi hrom ani nestihl doznít v hlavě a už tu byl další. Mé smysly byly otupené a zmatené, mé tělo skrápěl černý déšť a vzduch kolem mne praskal napětím.

Až konečně nastal ten kýžený moment a já stanul na vrcholu hromového kopce.

Uprostřed nevelké mýtiny lemované ožehlými stromy stál kamenný podstavec rozpálený doruda dopadajícími blesky. A na něm, na něm stála ta věc. Ten předmět, jenž se zdál přitahovat blesky. Ten předmět, o němž jsem se domníval, že blesky přitahuje, ale pravda byla jiná. Blesky nesměřovaly k němu.

Na kamenném kvádru vysokém sotva metr stál zlacený zaklapávací zapalovač pro majetné kuřáky zvaný zippo. Stál tam s otevřeným víčkem a přímo zářil. Z místa, odkud by u každého jiného zapalovače odlétala při škrtnutí drobná jiskra, sršela celá změť elektrických výbojů jako z Teslova transformátoru a natahovala se k obloze.

Začínal jsem tušit, jak se věci mají, a jímal mne strach. Ale přesto jsem oněměl hrůzou i úžasem, když se objevil první blesk. V hustém mračnu na obloze se začala koncentrovat nepatrná záře, ale blesk stále nemířil dolů. Mohlo to trvat jen pár vteřin, ale přišlo mi to jako celá nepředstavitelná věčnost. Elektrické výhonky ze zapalovače se slily do jediného výboje a pomalu se začaly natahovat k obloze, a když mohly dosahovat snad přes půl metru do vzduchu, teprve potom slej z oblohy ten nejjasnější blesk, jaký jsem kdy viděl, a nechal se uchopit elektrickými končetinami zlaceného zippa. Jasně jsem viděl, jak nesmírná energie oblohy proudí do zapalovače a ten ji lačně hltá, až vysál z mraku poslední výboj a celý blesk zajel dovnitř. Chvíli byla tma, a pak z té kovové bizarnosti opět vylezly krátké zářící nožky elektrického pavouka.

Věděl jsem, že je to nebezpečné. Věděl jsem, že je to chyba. Věděl jsem, že nejspíš zemřu. Ale přesto jsem to musel udělat.

Přišel jsem blíž, a když se žádný blesk neblížil, přikročil jsem k podstavci úplně a zippo zaklapl. Najednou byla tma. Trvalo snad celou minutu, než si mé oči přivykly na okolní tmu a já seznal, že držím rozžhavený zapalovač v ruce. Ale nepálil mne, jen příjemně hřál, jako by tu celou dobu jen čekal na moji ruku. Ale když už jsem se dostal takhle daleko, nemohl jsem teď skončit.

Vytáhl jsem z kapsy košile svou lehce pomačkanou cigaretu a sevřel ji mezi rty. Pak jsem zapalovač pozvedl a v ruce natažené co nejdál od sebe odklopil víčko.

Nic. Nestalo se vůbec, ale vůbec nic. Stál jsem tam jako idiot s cigaretou v ústech a zapalovačem daleko před sebou, jako bych se ho bál. Ale ono to tak skutečně bylo. Jenže pak mne přemohla zvědavost smíšená s absencí nikotinu a já zapalovač přiblížil ke své tváři a váhavě, opatrně škrtl.

Ze zapalovače vyběhlo několik elektrických úponků, které chvíli tápaly po okolí, ale pak nalezly špičku cigarety a všechny se spojily na jejím konci. Ale cigareta nehořela. Už jsem chtěl zapalovač zase zaklapnout, jenže

pak se z oblohy přiřítil blesk.

Mnohem menší a slabší než ty předchozí, modrozelený klikatec energie sjel z oblohy přímo do mé cigarety, která v mžiku vzplanula, a pak zmizel společně s nožkami elektrického pavouka v pozlaceném zippu. Zaklapl jsem ho a strčil do kapsy na prsou košile, kde jsem ještě před chvílí měl svou cigaretu. Příjemně mne hřál u srdce a tělem se mi rozléval klid.

A ta cigareta, ta chutnala jako žádná jiná.

Nu, a od těch dob si zapaluji výhradně pomocí blesků, protože to u ostatních kuřátek vyvolává respekt a protože nemusím utrácet za nové plastové zapalovače.

Tož tak.