Motýle

Procházela parkem v teplém prosluněném dni, míjela bílé dřevěné lavičky a hledala stín, do kterého by se mohla skrýt. Jenom se svalit do trávy a vnímat svěží vzduch na svých tvářích.

Tamhle, tamhle mezi stromy by určitě mohlo být místo ponořené do stínu a zároveň skryté před ostatními návštěvníky parku. Zamířila tím směrem, prodrala se skrze záclonu visících větví ne nepodobných vrbě a stanula v kruhu stromů, v kruhu stínu a drobných odlesků z listí v korunách, v kruhu svěžího, příjemně chladného prostoru zcela odděleného od zbytku parku, aniž by kdy vůbec tušila o jeho existenci. A v tomto kruhu seděl on.

Štíhlý, téměř až vyzáblý muž s vlasy sotva po ramena ledabyle roztřepenými kolem hlavy, sedící v měkkém koberci trávy a mechu, ozářený těmi pár paprsky slunce, které sem pronikly skrze koruny stromů a vykreslovaly zlatavé odlesky v jeho letním vánkem roztančených vlasech, zatímco tiše pozoroval barevné motýly poletující v kruzích kolem jeho hlavy, aniž by si povšiml jejího příchodu. Udělala dalších pár kroků, aby se dostala před jeho tvář a on si jí všiml. Jakmile se dostala do jeho zorného pole, se zasněným úsměvem se otočil k ní a ona uzřela jeho oči. Kompletně černé kruhy bez jakékoli známky vlastní barvy, avšak protkané odrazy barevných motýlů kroužících kolem něj.

"Jsou nádherní, že?" zeptal se jí svým příjemným, uklidňujícím hlasem, aniž by jakkoli pozdravil.

Zaskočeně přikývla, ale nebyla si úplně jistá, jak přesně by měla reagovat.

"Ale vidíš tohohle chudáčka? Tady na zemi? Čím jsou starší, tím víc jim blednou křídla a ztrácí sílu létat. Nakonec jsou úplně šedí a sotva se plazí po zemi," pokračoval se zaujetím někoho, kdo ví, o čem mluví, a zdálo se, že ho to skutečně trápí.

"Tenhle už brzy vybledne." Zvedl hlavu a rozhlédl se po všech těch zářivých křidélkách poletujících kolem něho.

"Asi už to bude chtít zase nového, aby tenhle roj pokračoval dál."

****

Později zjistila, že mladík se jmenoval Esurius, což pro ni bylo naprosto nezvyklé jméno, s nímž se nikdy předtím nesetkala, a pocházel zřejmě z dosti problematické rodiny, protože o ní nikdy nemluvil a jejím občasným otázkám na toto téma se vždy nervózně vyhýbal. Z toho, co říkal, byl zhruba v jejím věku, a na dvacátníka ostatně i vypadal, ale jeho studijní obor byl prý podle něho natolik nezajímavý, že ani nemělo cenu o něm mluvit. Studoval ale prý na Tureenginově univerzitě stejně jako ona a ona neměla žádný důvod tomu nevěřit. Scházeli se zpočátku pouze v městském parku, později ale začali objevovat nové kavárny po celém Bermrinxu a postupně se sbližovali.

Esurius si pamatoval ty nejmenší detaily, jaké mu kdy o sobě řekla, a ona měla pocit, že ji konečně někdo chápe. Do ničeho ji nikdy netlačil, akorát občas jí mezi polibky z rozvášnění olízl oko. Jistě, bylo to zvláštní, ale každý má dnes nějakou úchylku a kromě této drobnosti neměl v jejích očích jedinou chybu. Nikdy jí sice nevyznal city, ale na druhou stranu často opakoval, jak je krásná, a vždy se dlouze zadíval do jejích očí se stejným zasněným úsměvem, se kterým pozoroval své motýly.

I když, samozřejmě nemohl tyto motýly vlastnit, ale bylo očividné, že ti drobní tvorečkové s nádhernými křídly ho milovali a určitou vazbu k němu rozhodně měli. Ale od jejich prvního setkání se jí nikdy nepodařilo nalézt ono místo, kde ho tenkráte spatřila obklopeného tím oblakem křídel všech možných barev. I tak ale kdekoli Esurius byl, nějak se vždy poblíž ocitli minimálně dva tři duhoví motýlci, a když s ním zrovna seděla uvnitř některé kavárny, pár motýlů se vždy lepilo na skleněné výlohy zvenčí co nejblíž k němu. Jistě, bylo to zvláštní, ale chápala to. Taky ji k němu cosi stále táhlo.

Esurius sám měl ale ve věcech jasno. Jednoznačně jí dával přednost před motýly, jakkoli blízko si dovolili uvnitř města dotírat, a vždy opakoval, že její modré oči jsou krásnější než všichni motýli světa. Pochopitelně měla problém tomu věřit, ale krásně se to poslouchalo a zbožňovala ten pohled, který jí přitom věnoval. Jenom jedno bylo divné. Přestože se sám pokaždé rozněžňoval nad tím, jak se jí v jeho přítomnosti rozšiřují zorničky, on je měl stále stažené jen do dvou drobných teček, ale na druhou stranu v jeho temně černých duhovkách to téměř ani nebylo poznat. A jak došlo na oči a otázku, kdo má rozšířené zorničky, skončilo to u toho, že s naprosto fascinovaným výrazem jedno její oko olízl, čímž vždy uťal veškeré její další otázky. Byl zvláštní, to ano, ale měla ho ráda.

    ****

Toho večera ji Esurius pozval na víno a poprvé se v její přítomnosti opil. Nebo spíše poprvé vypadal opile. Ani nevěděla jak, ale z vinárny se najednou ocitli v městském parku, kde ho poprvé potkala, a Esurius ji rázným krokem kamsi vedl. Nejdřív měla za to, že jen náhodně prochází parkem, ale pak poznala onen shluk stromů, kde se zdržovala jeho barevná motýlí rodina. Najednou seděla tam, kde kdysi on, a jeho tvář měla před sebou.

Ucítila jakési divné škrábání na zádech a ohlédla se nervózně za sebe. Po zádech jí lezlo několik motýlů, většinou už značně vybledlých, jak by řekl Esurius, a chvílemi se do ní zakusovali, chvílemi ji drželi nožkama a zároveň mávali křídly. Jakoby se ji snad snažili před něčím varovat, ale možná se jí to jen zdálo. Když ale ucítila na tváři Esuriův dech, přestala je vnímat a ani si nevšimla, že všichni motýli odlétli pryč. Zůstali tu jen oni dva, jen ona a on. Bylo jí jasné, že teď to přijde.

Skláněl se nad ní, dýchala jeho dech a on se jí díval přímo do očí. A tentokrát, vlastně úplně poprvé, se začaly zornice rozšiřovat i jemu. Přesně v okamžiku, kdy si to uvědomila, zvedl svou tvář a jazykem přejel po jejím oku. Vždycky jí to připadalo nechutné a zvrácené, ale dnes v tom bylo i cosi jiného. Jakkoli to zní divně, přisahala by, že dnes jeho sliny splynuly s jejími slzami a staly se tímtéž. Bylo to neskutečně bizarní, ale zatímco stále zpracovávala šok z přítomnosti jeho vlhkého jazyka střídavě na obou svých očních bulvách, jeho ruce pátraly po jejím těle a nakonec se zastavily na břiše.

Odtáhl od ní svou tvář, ale její oči se dál koupaly ve zbytcích jeho slin. Olízl si rty a s naléhavým, pro něho zcela nezvyklým pohledem promluvil.

"Tady má někdo motýlky v břiše, co?"

Současně s těmi slovy jednou rukou stlačil její břicho, až se jí zdálo, jako by se v něm vážně cosi pohybovalo, a druhou jí nekompromisně zajel mezi nohy.

****

Než stihla jakkoli protestovat, Esuriova ruka se propadla do jejího podbřišku, ale rozhodně ne takovým způsobem, jaký čekala. Celá jeho dlaň se do ní bez varování zabořila, doprovázená hlasitým krvácivým praskáním lámající se pánve, současně s tím prorazila i jeho druhá dlaň její břicho zpředu a kolem jeho rukou se jí nyní z těla řinula mračna drobounkých modrofialových motýlků v explozi hmyzích křídel, úlomků kostí a spousty krve. Prohnula se v zádech a vykřikla v bolestné křeči, kterýmžto pohybem se uvolnily kapičky z jejích očí, kompletně rozleptaných Esuriovými slinami, a malí motýlci proudící do všech stran z jejího břicha se vrhli po těchto kapičkách a jali se je chytat a pojídat. Zatímco si uvědomovala, že posledních několik vteřin už zřejmě umírá, v jejím těle se šířilo mračno drobných motýlků, kteří zevnitř požírali její maso a orgány, hlodali její kosti a vysávali veškeré její tělesné tekutiny. A Esurius, jemuž za tu dobu propadla, teď chytal do zubů drobné motýlky proudící z jejího břicha a současně rukama trhal její kosti a šlachy, zatímco pohledem hltal mračno motýlků řinoucí se stále z jejího těla, pojídající tisíce kapiček jejích rozleptaných očí dřív, než dopadly na zem, a pak se požírající navzájem.

Byla to obrovská motýlí hostina, její tělo nyní bylo stovkami párů hmyzích křidélek snažících se pozřít ty ostatní a současně se snažila s možná až zoufalým zaujetím pochytat ze vzduchu zbytky svých rozpuštěných očí, aby byla zase pohromadě, zatímco Esurius ji zpola pobaveně pozoroval a zpola chytal a pojídal další a další motýly, jimiž se stala. Když poslední motýl pozřel poslední kapičku z toho, co ještě před pár okamžiky bývalo jejíma očima, všichni se slétli do jedné velké masy křídel a vzájemně zápasili, až zvítězil jeden, který pozřel všechny ostatní a s každým dalším ze svých motýlích sourozenců se stával zářivějším a sytějším.

Jediné, co z ní tedy nakonec zbylo, byla pouze ta barva, ten vzor jejích očí na křídlech zářivě modrého motýla tvořený jimi samými, jejími zkapalněnými duhovkami pozřenými stovkami motýlů a přetvořenými do jediného finálního motýla. Do motýla, jehož křídly stále viděla, jako by to byly její oči, protože stále byly a protože ona byla tím motýlem. A Esurius mezitím sbíral ze země utrhaná křidélka a labužnicky je pojídal s pohledem upřeným do jejích očí, jež nyní byly motýlem. Usmíval se. Esurius byl šťastný a to jí stačilo.

Protože teď už stejně neměla na výběr...

******

Procházela parkem v teplém prosluněném dni, míjela bílé dřevěné lavičky a hledala stín, do kterého by se mohla skrýt. Zamířila k přívětivě vypadajícímu hloučku stromů, prodrala se skrze záclonu visících větví a stanula v kruhu stínů a drobných odlesků z listí v korunách, v kruhu svěžího, příjemně chladného prostoru zcela odděleného od zbytku parku, uprostřed něhož seděl on.

Tiše pozoroval barevné motýly poletující v kruzích kolem jeho hlavy, aniž by si povšiml jejího příchodu. Udělala dalších pár kroků, aby se dostala před jeho tvář a on si jí všiml. Jakmile se dostala do jeho zorného pole, se zasněným úsměvem se otočil k ní a ona uzřela jeho oči. Kompletně černé kruhy bez jakékoli známky vlastní barvy, avšak protkané odrazy barevných motýlů kroužících kolem něj, z nichž ten nejvýraznější měl zářivě modrá křídla s krásným, detailním vzorem.

"Jsou nádherní, že?" zeptal se jí, aniž by jakkoli pozdravil.

Zaskočeně přikývla, ale nebyla si úplně jistá, jak přesně by měla reagovat.

"Ale vidíš tohohle chudáčka? Tady na zemi? Tenhle už brzy vybledne."

Zvedl hlavu a rozhlédl se po všech těch zářivých křidélkách poletujících kolem něho, aby se nakonec zadíval do jejích očí.

"Asi už to bude chtít zase nového."