Teď
(jenom náhodná monotónní lyrika)

Je noc. Je tma. Prší. A já stojím v kukuřici. Na kraji kukuřičného pole. Zhruba dva metry přede mnou je silnice. Kapky útočící na asfalt vytváří mlžný opar. Přidávám do něho svůj cigaretový dým. Pozoruji auta, jak ho proráží. Jezdí rychle, spěchají do bezpečí domova. Tam taky půjdu, ale ještě ne.

   Vychutnávám si kouzlo okamžiku a přemítám. Přemítám o nás, přemítám o tobě. Už dávno nejsi součástí mého života, a přece se k tobě v myšlenkách pořád vracím. Dala jsi mi, co nikdo jiný. Dala jsi mi smysl žít, dala jsi mi lásku k sobě. Dala jsi mi pochopení a já pochopil sám sebe. Pochopil jsem, že nezvládám mezilidské vztahy. Pochopil jsem, že nechci být s tebou, ale ani s nikým jiným. Pochopil jsem, že nechci být s nikým, ale kdybych přece jen s někým byl, byla bys to ty.

   Tohle je bezduchá lyrika. Tohle je automatické psaní vyvolané steskem po nikotinu a jeho výsledkem v podobě cigarety v moknoucí kukuřici. Déšť voní čistým vzduchem. Déšť voní životem. A vrací mě k myšlenkám na tebe. Miloval jsem vůni tvých vlasů. Miloval jsem, kdo jsi a koho děláš ze mě. Ale to byl taky důvod, proč to nemohlo pokračovat. Stal jsem se někým jiným, kdo kvůli sobě nemohl být s tebou. Bylo to sobecké, ale opustil jsem tě v nejtěžších chvílích a nechal tě bezmocnou stát v dešti těch nejhorších chvil. Z čisté sobeckosti. Z čisté lásky k sobě, kterou jsi mne naučila najít.

   Jsem na světě jen pár dní, a přece jsem si prošel mnohým. Existuji krátkou dobu ve srovnání s ostatními lidmi i se vším ostatním. Se všemi hvězdami a planetami, se všemi neznámými vzdálenými civilizacemi, které čekají jako lovci v džungli vesmíru, bičováni deštěm vlastních starostí a strachem z toho, že ty ostatní je napadnou. To jen my jsme tak zahledění do sebe, že o sobě dáváme vnějšku vědět. Hloupoučcí, naivní lidé. A já jsem jen jedním z mnoha, chorošem na kmeni stromu společnosti, která neví, že existuju. A ti, co o mě ví, nevědí, kdo jsem. Ale ty jsi to věděla. Znala jsi mne jako nikdo jiný a milovala mě pro to, kým jsem byl. A já se tím od tebe nakazil. Jenže to mě přinutilo uvědomit si, že nemáme společnou budoucnost.

   Řekni to hezky, ať jim to neublíží. To mi hraje hlavou, když píšu. Když mluvím, je to horší. To jsem až moc spontánní. Tak jako s tebou. Tak jako teď. A ty někde existuješ na své vlastní dráze po svém vlastním světě a nevíš, kým jsem se stal. Nevím, co bys na to řekla. Jsem někdo jiný. Jsem klidný, spořádaný občan. Jsem kuřák, piják kávy a čaje. Jsem malý chlapec ve zničeném těle člověka, kterým jsem byl a kterým už být nechci. A taky nejsem. Ale to tělo mi zůstalo dál. Dál mě poutá a vrací mi vzpomínky. Kde všude jsem cítil tvá pohlazení a tvé polibky. Kde všude jsem cítil lásku.

   Teď necítím nic. Jsem prázdný. Bez tebe to nemá smysl. A tak si svůj smysl vytvářím. Našel jsem se v psaní prózy. Kdo by to byl čekal. Vyrostl jsem, píše poezii. Napsal jsem stovky textů, za které se stydím. Napsal jsem spoustu věcí, které už nechci, aby někdo četl, protože je napsal ten, kým jsem byl. A toho člověka nemám rád. Ani on se moc nemusel. Ale zanechal mi tady svoje tělo, mou klec. A já se snažím psát něco jiného. Něco, za co se nebudu stydět a co popře to, co jsem psal dřív. Jsem jiný člověk ve stejném chřadnoucím těle, které svou životosprávou zabíjím dál. A štve mě to, ale je mi tak dobře.

   Přestalo pršet. Přestal jsem kouřit. Přestala jezdit auta. Přestal zbytek dne a začal klid noci. Jen ta kukuřice dál šustí, jak se skrz ni prodírám. Přestal déšť a s ním vzpomínky na tebe. Na to, jak jsme sami stáli v dešti a kouříce si vyměňovali polibky. Na to, jak jsme stáli ve sněhu na kraji řeky a kouřili. Na to, jak ses usmívala. Na to, jak mi s tebou bylo dobře. Na to, jak jsem tě miloval. Ale to je pryč, jako ten déšť.

   Stýská se mi po tobě a vím, žes byla tou pravou. Žádná už nebude taková, jako jsi byla ty. I když potkám ženu svých snů, už to nebudeš ty. A to mě mrzí. To mě bolí. Ale tak je to dobře. Teď jsem sám a jsem spokojený. Naučila jsi mě, že není dobré se vázat, když člověk není srovnaný sám se sebou. A zvlášť když to tak mají oba. Doufám, že už jsi střízlivá a pozoruješ stejné hvězdy jako já skrz listy kukuřice. Doufám, že ses změnila a držíš se. Doufám, že potkáš někoho, kdo tě bude milovat takovou, jaká budeš. Já tě miloval takovou, jaká jsi byla. A nikdy na to nezapomenu. Žádná už nebude jako ty. Žádná žena mi nemůže dát to, co jsi mi dala ty. Ale já uměl jenom brát a ničil jsem tě. Tak jako jsi ničila ty mne. Byl to bludný kruh vzájemné destrukce, v němž jsme byli šťastně zaklesnuti.

   A teď jsem sám. Je po dešti, ale po tobě snad ne. Naše cesty se už ale nesetkají. A tak je to dobře. Chybíš mi, ale jdu dál. Když budu hledat vůli žít, připomenu si tebe. Ale teď chci jít chvíli sám. Chci se prodírat džunglí kukuřice každodenního života sám, abych se naučil být ohleduplný a vážil si ostatních. Aby se znovu nestalo, že si nebudu vážit někoho, na kom mi bude záležet. Abych znovu nezničil toho, koho budu milovat. Ale já už stejně nikoho milovat nechci. Být sám je bezpečnější. A taky prázdnější.

Jestli čekáte na pointu, čekáte špatně. Tohle jste stejně nikdy neměli číst, ať už jste, kdo jste. Jen jsem stál a kouřil v dešti uprostřed kukuřice. Jen jsem myslel na tu, kterou už žádná nenahradí. Jen jsem myslel na to, jak mi bylo, když jsem byl nejšťastnější. Jen jsem si zasteskl po dešti. Po dešti s ní. Vždycky mi bude ležet v hlavě. Nebo možná v srdci, v tom se nevyznám. Navždy ve mě zůstane zet ta prázdná díra, z níž se vytratila.

   Ale teď není vždy. Teď je teď a teď bude i zítra. I pozítří. Čas je složený z miliard malých teď. A všechna teď po tomto teď budou teď bez ní. A proto je zbytečné se vracet k tomu, co už teď nikdy nebude. Co vždycky bude jen předtím. A to, co bylo dřív, není to, co je teď. Ani to, co teprve bude. Budu jenom já, já bez ní, já ve víru života. Jenom osamělý poutník světem lidí, které neznám a nikdy znát nebudu. Vržen do směsice všech věcí na jednom místě. Tam, kde je všechno. Tam, kde jsme vyrostli a kde zemřeme. Tam, odkud se vypravíme až za hodně dlouho, čehož se nedočkám. Ale já bych se toho dočkat chtěl.

   Mít tu možnost vypadnout z tohoto přelidněného uspěchaného světa někam, kde bude klid. Někam, odkud budou vidět hvězdy a desítky měsíců. Někam, kde bude dobře, i když tam nebude ona. Někam, kde nebude důvod se k ní v myšlenkách vracet. Jen klidná noční obloha, jiná než ta zdejší, a možná i to pole. Kukuřičné pole pod jinou oblohou. Kukuřičné pole v novém světě, v malém biodómu s rodinným domem, kde budu bydlet sám. Jen já a moje kočky. Ne že bych teď nějaké měl, taky nežiju sám, ale jednou bych je mít mohl. A kdybych mohl být tam, pod jiným sluncem, pod nímž nekráčí ona ani vy všichni, pak by mi bylo dobře. Pak bych neměl důvod na ni vzpomínat. Pak bych nemusel řešit to, co řeším tady.

   Tenhle svět je na mě moc. Chtěl bych ho vyměnit za nějaký jiný, kde skoro nikdo nebude. Ale protože to se nestane, ba ani nebude ta možnost, dokud budu žít, musím se snažit začlenit do společnosti, jaká je tady. Možná jednou budu psát tolik a tak, že se tím uživím, ale teď to ještě nebude. Možná že jednou potkám ženu, se kterou budu do konce života a díky níž budu šťastný. Možná. Možná budu šťastný. Opravdu šťastný. Ale teď jsem sám a stýská se mi. Ještě že už déšť přestal a já se vrátil do tepla interiéru. Ještě že jsem vyšel z bludiště kukuřice a vyhodil vajgl cestou do koše. Ještě že jsem se naučil vyhazovat vajgly. Ještě že už je nenechávám zašlápnuté válet na ulici, jako to dělala ona. Ještě že se už nevídáme. Ještě že jsem sám. Samota je fajn.

   A přece, přece mi chybí. Díky ní jsem poznal, co to znamená láska. Díky ní jsem se mohl stát tím, kým jsem teď a kým ještě budu. Díky ní jsem si uvědomil, že chci být sám. Jenom já ve vřavě světa lidí. Stejně se k ní ale občas v myšlenkách vrátím. Chybí mi její vlasy. Chybí mi jejich a její vůně. Chybí mi její oči, hnědé jako čerstvá káva. Chybí mi její rozbitý úsměv porouchaného člověka. Chybí mi dotyk jejích drobných prstů na mých tvářích. Chybí mi. Chybí mi. Ale už je to pryč. Je čas jít dál.