Za hřbitovní zdí

Rudá růže

Rovně rostlá

Ranní rosou rozzářená

Radostně rozdírá ruce.

Tiché trnoví

Tetuje tvary trouchnivé tváři

Tvoří trauma

Tísnivé travičce.

Kapky krve kanou

Krkavčí květina

Kreslí krhavé kruhy

Kroušené kůži.

Tichá tma

Tísní travitelku

Tu trpitelku tvorstva

Teskným trháním.

****

   Seděla tam a plela. V podřepu zanořovala ruce hluboko do růžového keře, aby zpod něho vyplela nežádoucí traviny. Z půdy, pod níž ležel on.

   Vysadila růže na jeho hrobě, protože si to nedokázala přestat vyčítat. Na hrobě mimo hřbitov, skrytém ve stínu za hřbitovní zdí. Nemohl být pohřben na hřbitově jako čestní lidé, protože se sám připravil o život. To si alespoň všichni mysleli. Jenže ona věděla, že je to jinak. To ona byla tou, která ho zabila.

   Vlila mu celou lahvičku nasládlého jedu do vína, když spolu večeřeli. K takovým setkáním došlo mnohokrát, ale tentokrát byla rozhodnuta. Zabije ho. Za to, jak se k ní choval. Za to, jakou měl minulost. Za to, jakým byl dříve člověkem. Za to, že nebyl tím, koho v něm chtěla mít. Za to, že ho nedokázala milovat a on se přesto dál snažil.

   Večeře skončila a oni se rozešli každý svým směrem. Druhý den ráno byl nalezen mrtvý a bylo jisté, že ne přirozeně. Ale v jeho skříňce se nalezly stovky platíček od všemožných léků, takže se došlo k rychlému závěru, že spořádal velké množství léků, předávkoval se a zemřel. Tím byla ušetřena trestu, ale tu vinu cítila pořád. I teď, po letech, ji stále tížila na hrudi a ona se nemohla zbavit vidiny jeho tváře vždy, když zavřela oči.

   Když byl pochován za hřbitovem, nikdo kromě ní jeho hrob nenavštěvoval. Zato ona do hlíny, která ho přikrývala, zasadila růže v naději, že jeho duše bude žít dál v těchto květinách. Starala se o ně, chodila je zalévat a plet zeminu kolem nich a růže rychle rostly, až z nich byl velký hustý keř.

   Nyní seděla vedle keře, kůži na rukou rozdrásanou od trní a vytrhávala plevel ze země, která byla určena pouze jejím růžím a pod níž ležela jeho mrtvola, již sem dostala ona. Její vinou nemohl ležet ani na hřbitově, byť to bylo jen pár metrů, jen za tou proklatou zdí, a byl tak brán za někoho, kdo si nezaslouží řádného odpočinku.

   Byla noc a hustou tmu prostupovaly pouze tečky hvězd na obloze. Bylo právě novoluní, takže ani ten měsíc nezářil. Byla téměř naprostá tma, bylo ticho, ani ten cvrček nezahrál, byla tu jen ona a růže rostoucí z jeho hrobu. Byl tu jen žal nad ním a nad sebou a tíha nesmírné viny. Byla zima, byla tma a ona se chtěla vrátit do teplého domova, ale nejdřív se musela postarat o růže, aby vůbec mohla usnout. Byla zavázána o růže pečovat, aby tím alespoň symbolicky naznačila omluvu směřovanou jemu, muži, jenž jí miloval a který její vinou roky tlel pod zemí.

   Pak uslyšela hlasy. Nejdřív velmi slabě, ale postupně se přibližovaly. Nakonec se ozvaly docela blízko a zrezivělá branka vedoucí na hřbitov hlasitě zavrzala. Ztuhla jí z toho zvuku krev v žilách. Přes hřbitovní zeď se přelévala mihotající zář louče. Hlasy se zastavily na jednom místě a jejich slova začala být téměř zřetelná.

   Chvíli váhala. Dál dřepěla na zemi, neschopna se pohnout, s pohledem upřeným na keř růží ponořený ve tmě, na jehož trnech se třpytily kapičky její krve. Pak se odhodlala, vstala, otočila se a ušla těch pár kroků ke stěně hřbitova. Přitiskla se k ní, rukama se chytila jejího vrcholu a vytáhla se na spičky, aby viděla dovnitř.

   „Hoši, tak spěchejte, sakra,“ napůl šeptal a napůl křičel nejvyšší a nejhubenější z nich. Byli tři, dva krátkovlasí, nižších postav, ale zato očividně silní muži. Ten, který mluvil a v ruce držel louč namísto lopaty, měl dlouhé hnědé vlasy slepené potem a velké zaoblené brýle. Vypadal vystrašeně. Paranoidně se otáčel po okolí, pravděpodobně v domnění, že je někdo sleduje.

   A vlastně ano. Byla tu ona, přilepená zvenčí na hřbitovní zeď a ani nedutajíc, pozorovala dění uvnitř. Bála se, protože tu byla sama a ti muži byli hned tři. Ten vysoký svítil pochodní zbylým dvěma na práci, když zabořovali lopaty hluboko do země.

   Oni kopou něčí hrob!, problesklo jí hlavou. Ale proč? Nenapadala ji žádná odpověď, a tak tam jen stála a čekala, na hrudi cítila nocí prochladlou kamennou zeď a na čele teplé zmítající se světlo louče.

   Netrvalo dlouho a jedna z lopat narazila na dřevo. Ještě chvíli z rakve odhazovali zbytky hlíny, načež ten vysoký sestoupil do vykopané jámy. Ztratila ho z dohledu. Viděla jen ohnivou zář vystupující z díry a osvětlující tváře obou mužů s lopatami, kteří teď zvědavě pohlíželi dolů.

   Pak se ozval ten zvuk. Byl to lidský hlas a patřil onomu muži v jámě, ale byl jaksi deformovaný. A neartikulovaný. Nevyslovoval žádná slova, jen podivně stoupal a klesal, jako by nemohl najít tu správnou výšku, v níž může mluvit. Ale za pár vteřin to přestalo, světlo se pohnulo a mladý muž vystoupil z otvoru v zemi.

   V ruce třímal jakýsi kámen, který jasně zářil. Nebyla schopná přesně rozlišit, jakou barvu světlo z krystalu má, ale jasně poznávala ten tvar. Opracovaný, do dvou stran zašpičatělý kámen s téměř trojúhelníkovými stěnami. Kdyby znala ten termín, poznala by, že je to trapezohedron. Drobný zářící trapezohedron, který byl vykopán z něčího hrobu a který tedy po dlouhá léta musel ležet v rakvi společně s rozkládající se mrtvolou. A ten muž, ten ho držel v rukou jako tu největší cennost a fascinovaně zíral do jeho záře, zatímco ho nevědomky přibližoval ke svým očím.

   Dvojice zbylých mužů se jala znovu zasypávat jámu, protože už zřejmě našli, co hledali. Ale ona z toho moudrá nebyla. Dobře, ten kámen vypadal hezky a bylo na něm cosi okouzlujícího, ale nepřišlo jí záhodné kvůli němu vykopávat hrob nějakého desítky let mrtvého člověka.

   Muži s lopatami zahrabali a udusali hlínu v jámě, načež přes ni znovu položili náhrobní desku a společně se svým — pravděpodobně — zaměstnavatelem s loučí v jedné a zářícím kamenem v druhé ruce odcházeli ze hřbitova. Nyní šli naprosto mlčky, jen v jedné chvíli vysoký muž cosi řekl tak potichu, že tomu nerozuměla, načež jeden z kopáčů zařval „drž hubu, Donnie,“ a pak už bylo ticho.

   Ona už se chtěla od stěny hřbitova odtrhnout, když procházeli brankou, ale vysoký dlouhovlasý obrýlený muž se otočil, jako by snad uslyšel nějaký hluk, a zadíval se jejím směrem. Přímo do jejích očí. Jejich oči se střetly a ona cítila, jak se do ní pohled Donnieho propaluje.

   Nato muž zvedl trapezohedron v ruce a pozvedl ho do výšky svých očí. Aniž by chtěla, její pohled sklouzl ke kameni a ona nemohla než jen fascinovaně zírat do jeho zářících plochých stěn, zatímco jí ze hřbitovní zdi, k níž se tiskla, do těla vstupovala neskutečná mrtvolná zima. Přepadla ji tíseň, mučivá a nenasytná, a muž se otočil a vyšel ze hřbitova. Branka za ním zavrzala a světlo louče se vzdalovalo, až zmizelo úplně.

   Ona se otočila, zády se opřela o stěnu a sjela po ní do sedu. Znovu se ocitla ve tmě a její oči pomalu přivykaly slabé záři hvězd. Před sebou měla růžový keř, který sama vypěstovala na hrobě muže, jenž ji celým svým srdcem miloval a jehož sprovodila ze světa.

   Růže vypadaly jaksi divně. Bylo na nich cosi zvláštního. Nepatřičného. Naklonila se blíž a uviděla na jejich okvětních lístcích cosi jako drobné zoubky. A povšimla si, že nyní jsou všechny růžové květy otočeny směrem k ní, i když předtím směřovaly do všech stran. Jako by snad růže byly živé a teď ji všechny pozorovaly.

   Poposedla si, aby na ně dosáhla, a jednu ruku opatrně natáhla k růžím. Jak ji přibližovala, zmocňoval se jí stále větší strach, ale nic se nedělo. Když už začínala věřit, že růže pouze otočil poryv větru a nic divného na nich není, jeden z květů se vymrštil dopředu a ovinul své okvětní lístky kolem jejího prstu. Stovky miniaturních zoubků na povrchu okvětních čelistí růže se zaryly hluboko do její kůže a začaly ji divoce drásat. Na špičce prstu ucítila teplo, jak z ní proudila krev. Ale cítila i cosi dalšího. Cosi vlhkého a měkkého, co se jí přitisklo na prst uvnitř růže. Tam, kde by normálně bylo lůžko pestíků a tyčinek s pylem.

   Prudce ruku vytrhla z růžového sevření a z očí jí vyhrkly slzy. Jak udělala prudký pohyb rukou, přepadla dozadu a uhodila se do hlavy o hřbitovní zeď. Omdlela a zůstala ležet v bezvědomí jen pár metrů nad ním, stejně bezvládná a chladná jako jeho mrtvola.

****

   Když se probudila, stál nad ní onen muž. Donnie. Vysoký, hnědě dlouhovlasý mladý muž s velkými brýlemi výrazných obrouček, který v noci ukradl z něčí rakve zářící kámen. Teď ho viděla stát před sebou, v každé ruce jednu z jejích růží. Dva sytě rudé květy s dvěma velkýma očima ve středech. A zoubky všude kolem po okvětních lístcích.

   „Vidím, že jsi vzhůru,“ pravil onen muž a sehnul se k ní. Nebyl vyloženě odpudivý, ale ani moc pohledný. Měl příliš vážnou, zakaboněnou tvář s bezbarvě šedýma očima za širokými skly. Nevěděla, jak má zareagovat. Co po mně chce?

   Jako by jí četl myšlenky, pokračoval: „Je mi to líto, ale viděla jsi toho moc a to nemůžu nechat jen tak. Promiň mi to.“

   Pozvedl ruce s růžemi a přiblížil je k její tváři. Květy hladově klapaly okvětními lístky a oči uvnitř se k ní natahovaly na fialových jazycích. Pak se jí přitiskly k tvářím a samy se přesunuly k jejím očním důlkům.

   To poslední, co viděla předtím, než jí její růže vykously oči, bylo zlatě vyšité jméno na obleku toho muže. Darko.