Z nějakého důvodu jsem s nukleární rodinou kdesi na výletě, ale skončíme v hospodě. Je to pajzl a po cestě na mě jeden z mých kantorů, kterého mají všichni rádi, ukáže prostředník, což mě rozhodí. Mezitím začne pršet, což vede k situaci, kdy rodina musí změnit lokaci. Ale já potřebuji koupit pro sebe pivo, takže se odpojím a jdu svou vlastní cestou.

Během chůze o samotě procházím po pravém chodníku v úzké ulici klesající směrem dopředu místem, kde je místo běžného chodníku sklo, protože pod ním je cosi jako záhon s keři z Amazonie. V té chvíli zrovna kouřím a na skle toho divného chodníku jsou bílé grafittoidní nápisy s opakujícím se „smoke more“, které na tom skle nad zelení vypadají jako kouř.

Ve chvíli, kdy téměř opouštím úsek skleněného chodníku před domem, ke kterému patří, vyjde ze dveří za mnou žena, která kdovíproč vypadá jako Dagmar Havlová, a řekne něco ve smyslu „klidně poslechni a kuř víc, když to potřebuješ. Proto to tam je.“ Já mezi zuby procedím nějakou krátkou poznámku na způsob „na to nepotřebuju tvoje svolení, ženská,“ ale tomu ona se jen zasměje a pozve mě dál k sobě s tím, že se stejně vidíme jen teď jednou a v životě už se znovu nepotkáme.

No a tak sedím na zahradě snového klona podstatně mladší Dagmar Havlové, oba dva kouříme a já od ní dostávám velké životní lekce, které jsem během tohoto zapisování zapomněl, ale tu scénu vidím živé před sebou...